Společnost Hamilton se nikdy nebála cestování: postupovala od páry k elektřině a ze zákopů druhé světové války přes Havaj až na Mars. A za všech okolností stavěla hodinky, které byly moderní, posouvaly hranice představivosti a snažily se dojít dál. Kvalitně, stylově a za slušnou cenu.

 

Hamilton svou historii oficiálně počítá od roku 1886, kdy Abram Bitner koupil továrnu Lancaster Pennsylvania Watch Company, aby v ní otevřel svou Keystone Standard Watch Company. Ta vyvinula a začala vyrábět vlastní strojek, který ukládala do patentovaného prachotěsného pouzdra, a hodinky díky své přesnosti vyhovovaly normě pro americké železnice. Finanční úspěch se ale nedostavil, a tak v roce 1892 společnost ohlásila bankrot a byla odkoupena skupinou pensylvánských podnikatelů, kteří ji spojili s firmou Aurora Watch Company ze státu Illinois a celek pojmenovali na počest Jamese Hamiltona, proslulého právníka, který mimo to, že byl jedním z nejdůležitějších pensylvánských politiků, také založil město Lancaster. (Původně přemýšleli o názvu ‚Columbian‘, ale ten už měla registrovaný společnost Waterbury.)

Už od samého počátku se Hamilton Watch
Company snažila vyrábět ty nejkvalitnější možné hodinky. Neměla finanční podporu na to, aby poměřovala síly s tehdejšími hodinářskými giganty, společnostmi Illinois a Elgin, ale majitelé se rozhodli ovládnout trh s hodinkami pro železnice. A to se jim podařilo hned prvním modelem, postaveným v roce 1893. Model Broadway proslul nejen jako kapesní železniční hodinky, ale také jej na přelomu dvacátého století do své výstroje přijaly americké expediční síly. Společně s později vyvinutým kalibrem 992 s jednadvaceti kameny šlo o pilíř první fáze existence společnosti Hamilton.

 

Hamilton jde do války

Když vypukla první světová válka, objevila se v souvislosti s pozemními boji poptávka po vojenských náramkových hodinkách. To už měl Hamilton příslovečnou nohu ve dveřích americké armády, takže pobídku k jejich vývoji přijal a v roce 1917 nabídl svůj model, postavený na kalibru 983, původně už od roku 1908 používaném v dámských přívěskových hodinkách. Hamilton postavil pro ozbrojené síly celkem přes 1500 kusů a nesloužily jen v zákopech, ale nosili je na zápěstí i příslušníci námořnictva a piloti amerického letectva v Evropě. Tím si Hamilton otevřel cestu k nebesům a piloti mu po skončení války zůstali věrní, takže si tento model brali do kokpitů i letci americké letecké pošty. Strojky byly uloženy do prachotěsných pouzder, dodávaných společností Fahys, s přiletovanými nožkami pro použití se speciálními řemeny. Číselníky byly porcelánové s číslicemi nakreslenými luminiscenční hmotou a ručky měly luminiscenční výplň. Pro přesnost: kalibru 983 bylo vyrobeno celkem 6900 kusů, ale během válečných let 1917–1918 Hamilton používal i kalibr 985 o stejné velikosti, osazený devatenácti kameny. Tyto strojky po válce nahradil kalibr 981; během let 1919–1922 jich bylo postaveno celkem 2200 kusů a vedení společnosti si osahalo strop výrobních možností. Bylo zcela jasné, že cesta, po které se vydali, se rozděluje: jedna cesta vedla k vyšší produkci díky méně kvalitním a méně přesným strojkům, zatímco druhá nabízela pot, krev a slzy náročného rozšíření výroby za udržení stávající kvality. Hamilton se rozhodl pro tu druhou.

 

Hodinky pro dobrodružství

Dvacátá léta dvacátého století proběhla ve znamení mravenčí práce s rozšiřováním, které vyvrcholilo v roce 1928 odkoupením Illinois Watch Company za obrovskou částku pěti milionů dolarů. Díky odvážnému, ale nutnému kroku bylo možné rozšířit nabídku hodinek o proslulý model Piping Rock ve stylu art deco. Ten si získal svou proslulost také díky faktu, že si jej Jacob Ruppert, majitel baseballového klubu New York Yankees, vybral jako dar pro svůj tým za ligové vítězství v roce 1928. O daru dlouze uvažoval a nakonec vsadil na novinku Hamiltonu. Předání proběhlo prvního dne nové sezony, 18. dubna 1929, a hodinky byly výjimečně vyrobeny z bílého zlata – běžné modely měly pouzdro ze zlata žlutého.

Bylo by samozřejmě scestné propadat dojmu, že Hamilton stavěl hodinky výhradně pro společenské události. Když admirál Richard E. Byrd přelétal v roce 1926 severní pól, byla celá jeho posádka vybavena hodinkami Hamilton. Osvědčily se tak, že si hodinky stejné značky vybral pro svou první (1929) i druhou (1934) expedici do Antarktidy. (Ještě se sluší dodat, že hodinky Hamilton měl na zápěstí 1. května 1963 i první americký horolezec na vrcholu Mount Everestu Jim Whittaker.)

 

Hodinky pro těžké časy

Přestože jsou třicátá léta dvacátého století všeobecně považována za dobu rozkvětu a bohatství, ve Spojených státech to tak jednoduché nebylo. Ekonomický program New Deal prezidenta Roosevelta se snažil posunout ekonomickou situaci směrem o dekádu zpět, do boomu předcházejícímu světové finanční krizi. Ale roku 1937 přišla další recese, která obrovsky snížila kupní sílu běžného Američana. Hamilton stál v této době před vážným dilematem: bude lepší držet cenu na cenách z předchozích let, nebo ji snížit? A pokud se ji rozhodne snížit, na čem se dá ušetřit, aniž by bylo nutné ošidit kvalitu? Někteří členové správní rady takové výstřelky nesli s těžkým srdcem, ale nakonec se rozhodli vyzkoušet, jak bude na levnější alternativy s logem Hamilton reagovat trh. (Podobné dilema řešil už v roce 1926 Hans Wilsdorf, který se rozhodl založit ekonomicky dostupnější dceřinou značku.)

Výsledkem se staly hodinky s pouzdry z desetikarátového zlata, jednoduššími číselníky a méně propracovaným strojkem 980, které později vstoupily do běžného katalogu pod názvem Boulton. Staly se konkurencí pro věčného rivala, společnost Elgin, ale ukázalo se, že Hamilton sice umí levnější hodinky vyrábět, ale neumí je prodávat. Obchodní oddělení neumělo spustit tu správnou marketingovou smršť a většina zákazníků zůstala přesvědčena o tom, že hamiltony jsou prostě drahé hodinky nad jejich možnosti. To ovšem nevadilo odvážlivcům, podnikajícím v tehdy ještě velmi nejistém leteckém průmyslu, a Hamilton se stal oficiální výbavou pilotů společností TWA, Eastern, United a Northwest.

 

… para bellum

Přesně podle latinského moudra „chceš-li mír, připravuj se na válku“ největší ozbrojený konflikt dvacátého století Hamilton nezaskočil. Už v roce 1940, kdy byla druhá světová válka pro většinu Američanů vzdáleným bojem za oceánem, začal vyrábět model Sentinel. Ten už vypadá jako naprosto moderní hodinky, má kalibr 987S s ručním nátahem, centrální sekundovou ručkou a možností hackingu pro synchronizaci času celé jednotky. Od hodinek postavených podle vojenského standardu A-11 (do nějž se Hamilton kupodivu nezapojil), který v dnešní době pokládáme za pravzor vojenských hodinek, se lišil hlavně tím, že měl bílý číselník s okružím tvořeným římskými číslicemi. Sentinel byl ale nesmírně oblíbený, což mu zaručilo po válce dvojče s názvem Secometer. Když v roce 1942 začali proudit na bojiště američtí vojáci, ukončil Hamilton veškerou civilní výrobu a soustředil se výhradně na výrobu téměř milionu kusů hodinek pro armádu, námořnictvo a letectvo.

Válečné úsilí samozřejmě nevyžadovalo jen hodinky na rukou mužstva – během války Hamilton vyráběl i časované roznětky do nábojů protiletadlového dělostřelectva, navigační přístroje, letecké palubní hodiny, stopky, výškoměry, rychloměry, a dokonce i jemné nářadí, formy a součástky pro další výrobce.

 

Zázrak amerického chronometru

To všechno bylo samozřejmě vyráběno už dřív a existovaly přesné návody, kterými se mohli inženýři Hamiltonu řídit. Úplnou novinkou ale byla konstrukce a výroba námořních chronometrů. Ty byly zapotřebí k navigaci lodí, jejichž počet oproti mírovým dobám razantně vzrostl. Američané si navíc stále ještě pamatovali, k jakým problémům může nedostatek námořních chronometrů vést, protože se ve stejné situaci octli během první světové války. V mírových dobách všechny potřeby pokryl dovoz z Evropy, ale ten nefungoval zdaleka tak, jak bylo třeba – britští hodináři, kteří uměli chronografy stavět, měli plné ruce práce s objednávkami královského námořnictva a budoucnost Švýcarska (včetně značky Ulysse Nardin, která Američany v této oblasti tradičně zásobovala) nebyla vůbec jistá. Chronometrů byly navíc třeba celé tisíce – a Britové se Švýcary dohromady vyráběli pouhých 400 kusů ročně. Do práce se tedy pustili hodináři domácí.

Americká námořní observatoř, nejvyšší úřad ve věci časomíry a navigačních pomůcek, rozeslala 26. června 1940 osmi hodinářským značkám objednávku na námořní chronometry s podrobnou specifikací. Hamilton si dal poslat vzorek chronometru Ulysse Nardin na rozebrání a v únoru následujícího roku byla podepsána smlouva o dodávkách. Vývoj trval ještě celý další rok a zahrnoval i několik plaveb techniků z Pensylvánie, kteří potřebovali vědět, co všechno je vlastně potřeba vyvinout, zatímco jejich kolegové na souši plánovali postupy a vyráběli nástroje. V Hamiltonu se rozhodli, že na své námořní chronometry budou mít ještě přísnější nároky než námořní observatoř.

Když pak 27. února 1942, třináct týdnů po útoku na Pearl Harbor, přivezli do námořní observatoře dva prototypy, zůstali prý úředníci stát v němém úžasu. Chronometr, označovaný jako Model 21, byl sice postavený podle vzoru švýcarských strojů, ale pozměněná konstrukce slibovala vyšší přesnost a daleko jednodušší obsluhu a případné opravy. Uvnitř se nacházelo krokové kolo zbrusu nové konstrukce a zcela odlišně pojaté napojení setrvačky a vlásku, které přispívalo k výjimečné přesnosti. Jen pro úplnost – při dodržení správné údržby dokázal chronometr ukazovat čas s půlsekundovou odchylkou denně, přestože požadavky námořnictva byly 1,55 sekundy. Přístroj byl navíc rozvržen tak, že na rozdíl od svého švýcarského vzoru umožňoval pásovou výrobu. Pakliže Švýcaři a Britové dokázali stavět 400 chronometrů ročně, hodlali u Hamiltonu produkovat dvojnásobek tohoto počtu – měsíčně. (Toho počtu nikdy nedosáhli,
nejvíce jich vyrobili 546 v říjnu 1944.) Hamilton dokonce vyrobil jeden kus zvlášť pro prezidenta Roosevelta, který jej umístil do situační místnosti, již si zřídil v Bílém domě. Celkově bylo nakonec během války postaveno 10 902 námořních chronometrů – 8902 jich bylo odesláno námořnictvu, 1500 obchodnímu loďstvu a 500 armádnímu letectvu. Většinu tohoto počtu tvořil Model 21 v zasklené skříňce, ale i Model 22, což nebyl námořní, ale speciální kapesní chronometr, uložený do skříňky, a Model 23, první americký námořní chronograf.

 

Doba elektrická

Poválečné období se neslo v duchu prosperity a závodu o první elektrické hodinky, do kterého se Hamilton pustil se svou věčnou Nemesis. Zbraně na tichomořské frontě sotva vychladly, když se začaly šířit zvěsti o tom, že Elgin se pustil do modelu poháněného elektřinou. Odpovědí bylo zahájení Projektu X v roce 1947.

Vůbec prvním modelem náramkových hodinek, které k pohonu místo tradičního soukolí používaly baterii, byl model Hamilton Electric 500. K jeho postavení bylo třeba vymyslet oscilátor, jenž se vejde do omezeného prostoru pouzdra, a zároveň bylo třeba sestrojit dostatečně malý zdroj energie. První fungující elektrický strojek, který se hodil pro sériovou výrobu, vyvinul v roce 1951 Fred Koehler a ten se stal základem pro kalibr 500. O vývoj napájecího článku se postaral Hamilton společně se společností National Carbon Company (pozdější Union Carbide) poté, co Hamilton odmítlo na čtyřicet výrobců baterií. Při jejím vývoji inženýři neustále balancovali na hraně porušení patentu vlastněného společností General Electric, ale nakonec se práce podařila. Vedení společnosti uspořádalo 3. ledna 1957 tiskovou konferenci v newyorském hotelu Savoy Plaza a na ní ohlásilo úsvit nové hodinářské éry. Model Electric 500 byl nabízen ve žlutém zlatě s cenovkou 175 dolarů. Problém s úsvitem však spočíval v tom, že Hamilton uvedení hodinek uspěchal, takže se kalibr choval velmi náladově a nebyl spolehlivý. Hodináři jej navíc odmítali opravovat, protože jednoduše nevěděli jak, takže jej nechtěli ani obchodníci prodávat.

Elektrické snaze Hamiltonu nakonec poslední hřebík do rakve nezatloukla značka Elgin – ta se svým 725, vyvinutým se společností LIP, přišla až v roce 1963 –, ale nikdo jiný než Bulova, jejíž ladičkový model Accutron znamenal opravdovou hodinářskou revoluci. A nejen to; Bulově se stoprocentně podařila podpora prodeje tím, že předem pro obsluhu a opravy vyškolila dostatek servisních techniků.

Jako smutné postskriptum působí joint venture s japonskou společností Ricoh, které probíhalo v letech 1962 a 1964 (Hamilton vlastnil 60% podíl). Cílem bylo prolomení monopolu značky Seiko a expanze elektrických hodinek na japonský trh. Hamilton dodával elektrické součástky a mechanické díly dodávala japonská strana, která navíc hodinky kompletovala. Nebyla to příliš šťastná spolupráce – přestože Ricoh dokázal produkovat tisíc kusů měsíčně, prodalo se jich jen velice málo. Svůj díl viny na tom měl jednak marketing Ricohu, který se nedokázal prosadit, jednak samozřejmě extrémní obliba Seika. Většina hodinek se nakonec prodala na základnách americké armády a námořnictva a partnerství bylo ukončeno v roce 1965.

 

Elvis a jeho Ventura

Hodinky Hamilton Ventura se staly příkladem futuristického designu, který si získal srdce mnoha uživatelů a pomohl značce v dalším rozvoji a pokroku. Taková je historie a neplete se. Pravdou ovšem zůstává, že Ventura by nikdy neměla takový úspěch bez pomoci hvězdy první třídy, jakou byl Elvis Presley. Právě král rock’n’rollu poskytl nevídanému modelu z dílny designéra Richarda Arbiba to správné zápěstí, na které se upíral zrak milionů diváků (a divaček) ve filmu Blue Hawaii z roku 1961, kdy jeho hvězda stále ještě stoupala závratnou rychlostí.

V té době už se technikům Hamiltonu podařilo vychytat všechny problémy, které trápily kalibr 500, a model Ventura byl osazen kalibrem
505 (přestože proslulá „Elvisova Ventura“ má v pouzdře umístěný jen mírně vylepšený kalibr 500A a je vyrobena z bílého, a ne žlutého zlata). Ten už byl robustnější a spolehlivější, protože nahradil původní kontakty baterie novým systémem, který byl na druhé straně náročnější na opotřebení, takže výrobce zákazníkům doporučoval, aby hodinky při odložení jednoduše vypnuli vytažením korunky (čímž se zároveň šetřila baterie).

Další zajímavostí je použité zlato. Americký trh byl zásoben čtrnáctikarátovými pouzdry, což ale nestačilo pro mezinárodní trhy, které vyžadovaly zlato osmnáctikarátové. Do Evropy tak z Pensylvánie putovaly hodinky v pouzdrech ze žlutého 18k zlata, zatímco do Jižní Ameriky byly exportovány v pouzdrech z 18k růžového zlata (a jihoamerická verze dnes patří k nejvzácnějším kusům).

 

Švýcarská eskapáda

Další partnerství, do kterého se Hamilton pustil v roce 1966, už bylo úspěšnější. Vedení společnosti se rozhodlo převzít švýcarskou společnost Buren, která nebyla nijak moc zajímavá, ale vyráběla automatické hodinky s mikrorotorem – jedním z nejpopulárnějších modelů byl Intramatic. Za tímto pokrokovým krokem stál hlavní inženýr společnosti Hans Kocher, který technologii patentoval v roce 1954. Kromě Burenu v té době vyráběly mikrorotor ještě značky Universal Genève (nachází se v legendárním modelu Polerouter) a Piaget.

Mikrorotory se ovšem nikdy masově neprosadily. Je sice pravda, že automatickým hodinkám propůjčovaly až éterickou tenkost kolem 3 mm, ale malý rotor kvůli své velikosti nedodával tolik energie jako tradiční velký, a bylo proto třeba využít oboustranného nátahu a těžších rotorů. To se ovšem podepsalo na spolehlivosti hodinek a náchylnosti k poruchám.

Ale to už se blížil rok 1969, který proslul nejen vyvrcholením sovětsko-amerického závodu o Měsíc, ale také řešením neméně divokého závodu o stavbu prvního automatického chronografu. Hlavními aktéry bylo Seiko na straně jedné, Zenith s Movadem na straně druhé a na straně třetí značky Heuer, Breitling, Dubois-Dépraz a Hamilton s Burenem. V té době už Hamilton ukončil výrobu ve svých amerických továrnách a přesunul ji do Švýcarska. Díky tomu se mohl plně věnovat Projektu 99.

Vzhledem k tomu, že každý z účastníků projektu donesl do společného díla něco vlastního, nikoho neudiví, že Hamilton přidal právě mikrorotor (v podstatě šlo o ébauche burenovského kalibru 1281, postaveného na modelu Intramatic). Společnou prací vznikl strojek s názvem Chrono-matic, jinak také zvaný Calibre 11.

Konec jedné velké éry přišel v roce 1971, kdy bylo partnerství Hamiltonu s Burenem rozpuštěno, a v roce 1972 tradiční americkou značku koupila Société Suisse pour l’Industrie Horlogère (SSIH), která se o dvanáct let později spojila s Allgemeine Gesellschaft der Schweizerischen Uhrenindustrie (ASUAG) a vznikla dnešní Swatch Group.

 

Revoluční bondovky

Poslední vzdorný výstřel Hamiltonu před odchodem pod švýcarská křídla byl ale tak pozoruhodný, že si zmínku rozhodně zaslouží. Inženýři se na chvilku vrátili do pensylvánské továrny, aby svět ohromili odhalením prvních digitálek na světě. Model Pulsar vyrazil dech celému světu svými červenými LED diodami. Nejlepší prezentace hodinek proběhla (plně v hollywoodské tradici Hamiltonu) na stříbrném plátně – přesněji v bondovce Žít a nechat zemřít z roku 1973, kde má Pulsar P2 2900 na zápěstí přímo agent 007, respektive Roger Moore, který v osmém filmu nahradil Seana Conneryho.

Pulsar byly vlastně docela jednoduché hodinky – nedokázaly ukázat nic víc než hodiny, minuty a sekundy. Žádné datum, žádný chronograf či budík, jak jsme dnes zvyklí i u těch nejjednodušších digitálek. Revoluční ovšem bylo zobrazení pomocí LED technologie a samozřejmě nařizování času, které se provádělo pomocí magnetu, uloženého ve sponě ocelového tahu; magnet se vkládal do zapuštěných míst na dýnku a ovládal změnu minut a hodin. Nebyla to žádná levná hračka – hodinky v pouzdře z osmnáctikarátového zlata se prodávaly za 2100 dolarů. James Bond ve filmu Žít a nechat zemřít samozřejmě nosí i Rolex Submariner a oboje hodinky se v té době prodávaly za přibližně stejnou cenu.

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here