S hodinkami je to jinak než s hudbou – pokud se vydáte proti proudu času při hledání zdrojů, ze kterých vychází několik posledních generací hudebníků, vedou stopy v drtivé většině do šedesátých let dvacátého století. Pátrání po opravdu ikonických hodinářských řešeních vás zavede do doby ještě o dekádu vzdálenější.

Padesátá léta můžeme pokládat za zlatou éru moderního hodinářství. Jistě, i v pozdějších letech se objevil nejeden ikonický model, ale většina opravdu kultovních modelů se na trhu objevila v padesátých letech. V době, kdy lidstvo poprvé obrátilo pohled do vesmíru, kdy se nikdo nebál navrhnout domácí atomovou elektrárnu. V době, kdy člověka se strojařským vzděláním, který uměl ovládat posuvné měřítko, čekala zářivá budoucnost. Pět let po skončení druhé světové války se ekonomická situace začala zlepšovat a lidé věřili tomu, že teď už to všechno půjde jinak – lépe a jednodušeji.

Tajemství přitažlivosti

O boji úctyhodných hodinářských jmen s magnetismem by se dala sepsat dlouhá a napínavá kniha, ale zkusme si jej co nejstručněji shrnout: Už v roce 1885 se podařilo společnosti Vacheron Constantin pro stavbu strojku využít první nemagnetické materiály (palladium, bronz či zlato) a první sériově vyráběné hodinky nesly v roce 1929 značku Tissot Antimagnetique. Antimagnetická ochrana by byla daleko složitější, pokud by nebylo švýcarského fyzika Charlese Édouarda Guillaumeho, který vyrobil a nechal si patentovat slitiny invar a elinvar – oba materiály odolávají magnetickým polím a také teplotním výkyvům.

Předek: Poválečný letecký model Mk11 v edici pro piloty BOAC

Továrna ze Schaffhausenu se k antimagnetickým hodinkám dostala trochu oklikou přes jednu ze svých oblíbených modelových řad, hodinky pilotní. A stejně jako u velké části dnes kultovních hodinek i v tomto případě stála na začátku armádní objednávka. Po skončení druhé světové války se britské letectvo rozhodlo nahradit své služební hodinky novým, modernějším modelem, protože stávající vybavení z důvodu své nízké přesnosti přestávalo vyhovovat. A tak se někdy v letech 1946 nebo 1947 britské ministerstvo obrany rozhodlo vypsat objednávku na nový standardní model navigačních hodinek, označený 6B/346 nebo také Mk. XI/Mk. 11.

Měkké železo v tvrdých podmínkách

Kromě matného černého číselníku s bílým číselným označením hodin a pozicemi 3-6-9-12 zvýrazněnými luminiscencí, dvanáctilinkového švýcarského strojku s rezervou nátahu alespoň 36 hodin a denní odchylkou přesnosti ± 4 sekundy, centrální sekundové ručky, hackingu a pouzdra, vodotěsného do hloubky dvaceti stop, byl jedním z hlavních požadavků použití nemagnetických materiálů Glucydur a Nivarox a také odstínění strojku pomocí Faradayovy klece. Tento seznam úředníci z ministerstva obrany odeslali londýnské klenotnické firmě Goldsmiths & Silversmiths a její nákupčí se obrátili postupně na několik hodinářských společností.

Objednávka byla nakonec rozdělena mezi dvě z nich – IWC a Jaeger-LeCoultre – a v roce 1949 přišla její první část. Hodinkami byli v první řadě vybavení příslušníci RAF a námořního letectva a svůj díl dostali i letci australského a novozélandského královského letectva. Poměrně jasně zadaná specifikace hodinek neumožňovala příliš velkou práci s fantazií a hodinky obou firem si byly velmi podobné: v podstatě šlo o dvojčata s přísně utilitárním designem. Společnost IWC použila na svou dobu dostatečně velké pouzdro o průměru 36 milimetrů s dlouhými nožkami a pevnými stěžejkami.

V kleci

Zakřivený číselník pod akrylovým sklíčkem byl navržen tak, aby zapadl do výřezů ve vnitřním obalu z měkkého kovu, čímž vznikla Faradayova klec, chránící strojek před vlivy magnetického pole. A co vlastně tato klec skrývala? Byl to proslulý Caliber 89, dnes milovaný davy hodinkových nadšenců a mnoha odborníky pokládaný za nejrobustnější tříručkový strojek v dějinách hodinařiny. Tiká v pomalé frekvenci 18 000 kmitů za hodinu, krok řídí Breguetův vlásek a nepřímý pohon centrální vteřinovky si IWC nechalo patentovat. První generace strojku neměla žádnou ochranu proti nárazu, ale poté, co si inženýři ve Schaffhausenu spočítali, že se strojek bez ochrany pro své plánované využití vůbec nevyplatí, přidali mu Incabloc.

Tím jsme si dostatečně připravili scénu pro vstup dnešní hvězdy. Nebyli by to totiž konstruktéři ze Schaffhausenu, kdyby se nerozhodli získané zkušenosti využít i pro civilní účely. Po pěti letech od uvedení prvního modelu Mk11 se rozhodli učinit další zářez do pažby hodinářských dějin a přišli s modelem, který už svým názvem jasně napovídal, komu je určen: stejným lidem, kteří ponoukli Rolex k výrobě modelu Milgauss a Omegu přesvědčili k založení modelové řady Railmaster. V padesátých letech dvacátého století neexistovaly rockové hvězdy, protože ještě pořád neexistoval rock – role obdivovaných idolů připadla vědcům, technikům a pilotům, kteří v té době objevovali svět nad zemí i uvnitř atomových jader.

Vůbec první Ingenieur (ref. 666) z roku 1955

Přicházejí vědci

O piloty bylo postaráno modelem Mk11, který se začal vyvíjet vlastní cestou a jeho výroba (a obliba) pokračuje dodnes s velkým úspěchem. Byl nejvyšší čas k tomu, aby se designéři a hodináři ve Schaffhausenu postarali i o vědeckou obec. Na trhu se tedy objevil model Ingenieur, který využil zkušenosti s Faradayovou klecí z měkkého železa – a jak se ukázalo, na tohoto pomocníka čekaly celé řady vědců, techniků, chemiků, fyziků, lékařů a (jak jinak) inženýrů. Vůbec první generace dokonale zapadala do davu podobných časomír a nijak moc se nelišila od běžných hodinek: kruhové pouzdro, výtečně čitelný číselník, automatický strojek. Přestože bylo pouzdro na svou dobu o něco větší a silnější, než bylo zvykem, dokonalé proporce dokázaly mírnou nadměrnost proměnit v eleganci.

Modelová řada Ingenieur měla dva rodiče: byli jimi finanční ředitel IWC Ernst Grieshaber mladší a Albert Pellaton, technický ředitel společnosti, proslulý perfekcionista a člověk, bez něhož by IWC rozhodně nebyl tím, čím je dnes. Všechno to začalo v roce 1955 modelem s referenčním číslem 666, který nabízel dvě různá provedení: bez datumovky se prodával jako ref. 666 A (a v pouzdře se nacházel kalibr 852), případně s datumovým okénkem jako ref. 666 AD (osazený kalibrem 8521). Tyto strojky byly masivně vylepšenou verzí kalibru 89 z pilotního modelu Mk11 a pouzdra jim poskytovala odolnost proti tlaku odpovídajícímu hloubce 100 metrů pod vodou a proti elektromagnetickým polím o hodnotě 80 000 A/m.

Léto hodinářské lásky

Následovalo dlouhých dvanáct let (tehdy ještě nebylo zvykem udržovat pozornost zákazníků každý rok s novým, nebo přinejmenším redesignovaným modelem), během nichž se Ingenieur prodával doslova jako teplé housky. Pomáhal tomu i chytrý marketing, přesně zaměřený na cílovou skupinu přesně definovaných odborníků. Mistrovský tah IWC však spočíval i v tom, že se modelová řada mohla chlubit svým vlastním (velice chytře vymyšleným) logem s bleskem.

Druhá generace se na trhu objevila v roce 1967 po dlouhých a úspěšných dvanácti letech. Plně v rámci hesla „neměň, co funguje“ se změny omezily na lehký facelift, díky němuž si model Ingenieur podržel svou robustní, vodotěsnou a antimagnetickou funkčnost, ke které se přidal sportovnější, modernější a čerstvější vzhled. Pod referenčním číslem 866 se hodinky vyráběly bez větších změn, ale dvacáté narozeniny bylo třeba pořádně oslavit…

IWC a GG

Gérald Genta si vydobyl pověst víly kmotřičky hodinářského designu – stručně řečeno šlo o člověka, který přišel, udělal pár tahů tužkou a děly se věci (své by k tomu mohli říct ve společnostech jako Audemars Piguet či Patek Philippe). Při pohledu zpět je tedy jasně patrná genialita vedení společnosti IWC, které se rozhodlo proslulého designéra – poté, co se seznámilo s jeho návrhem modelu Royal Oak z roku 1972 právě pro Audemars Piguet – požádat o pomoc při designu nové generace jedné ze svých klíčových modelových řad.
A tak Gérald Genta přišel, udělal pár tahů tužkou a dějiny se znovu změnily, protože Ingenieur se proměnil z konzervativních (a pro IWC té doby charakteristických) hodinek v rozvernou nádheru, plně odpovídající estetickým standardům bujarých sedmdesátých let, a přitom si zachoval stroze technické srdce, díky němuž ho milovaly už dvě generace technicky zaměřených uživatelů. Pryč bylo stroze uměřené a nenápadné kruhové pouzdro: na scénu vtrhl zcela nový Ingenieur s referenčním číslem 1832, který působil daleko odvážněji, vášnivěji a sportovněji – a tato podoba mu v podstatě zůstala dodnes. Později ještě ikonický design doplnil číselník, upomínající na milimetrový papír, tradiční pomůcku techniků v dávných letech předtím, než kreslicí prkno nahradil počítačový monitor.

Nejzajímavější je ovšem fakt, že přes všechny změny zůstalo zachováno to nejdůležitější: nekompromisní přehlednost a čistota, díky nimž nositeli ke zjištění času stačí letmý pohled. Nejenže se o přesnost chodu staral automatický kalibr 8541B, ale hodinky byly k dostání i jako ref. 8541ES v provedení s Faradayovou klecí, uloženou v gumových „náraznících“ pro větší odolnost proti nárazu. Nechyběla ani odpověď IWC na asijskou revoluci – quartzový strojek (referenční číslo 3003). A právě quartzová revoluce mohla za to, že se prvního modelu po Gentově redesignu vyrobilo pouhých 1000 kusů a v Schaffhausenu byli rádi, že prodali alespoň 550 z nich.

Donedávna světový rekordman v antimagnetismu: extrémně odolný model 500,000 A/m

Rekordman, kterého svět (skoro) neviděl

Všechno začalo hned zkraje osmdesátých let dvacátého století, kdy IWC ve spolupráci s dvojicí švýcarských odborníků v oboru metalurgie – profesorem Steinemannem a doktorem Straumannem – vyvinulo dva výjimečně amagnetické strojky, založené na proslulém kalibru ETA 2892. Jeden byl určen pro hodinky s kompasem, které se tehdy ve Schaffhausenu vyráběly pro Porsche Design, a druhý pro hodinky určené potápěčům německého Bundeswehru (ref. 3519). V obou případech šlo o obrovské úspěchy a v IWC se rozhodli využít získané know-how a postavit ještě odolnější strojek pro novou modelovou řadu Ingenieur.

A tak se v roce 1989 hodinářský svět dočkal velkých věcí, když IWC představilo svého rekordmana. Model Ingenieur 500,000 A/m na trh vstoupil s nebývale silnou ochranou proti ničivým vlivům magnetického pole – a přitom neměl (pro modelovou řadu už tradiční) Faradayovu klec. Bylo to možné jen díky tomu, že setrvačka a kotva byly vyrobeny z amagnetických materiálů a jako vylepšení dřívějších dvou úspěšných modelů na vlásek hodináři použili speciálně vyvinutou slitinu niobu a zirkonia.

Schaffhausene, máme problém

Zbrusu nový kalibr 35790 byl (přinejmenším na papíře) nádherný technologický pokrok, ale zároveň také obrovské obchodní zklamání. Problémy provázely prakticky celý vývoj a výrobu a nepomáhal tomu ani gigantický rozpočet, jehož růst jako by se nikdy nechtěl zastavit. Největší problémy působil právě revoluční vlásek, který byl kvůli svému bimetalovému složení velmi citlivý na změny teplot. Hodináři mohli na nějaký isochronismus rovnou zapomenout a žádný z nich přitom netušil, jak nepřesnost vlásku změnit. Ve Schaffhausenu stručně řečeno dosáhli toho, že hodinky dokázaly jít přesně v těch výjimečných případech, kdy byly vystaveny extrémně silným magnetickým polím, ale stačilo, aby se teplota okolního prostředí o pár stupňů změnila a bylo po všem. Technikům bylo samozřejmě líto vynaloženého úsilí a krátkou dobu výroba vypadala tak, že všechny vlásky byly kus po kusu testovány a do výroby putovaly jen ty, které prokázaly nejlepší teplotní charakteristiky (podle pamětníků nešlo o víc než desítky kusů z tisícovek výrobních dávek). To samozřejmě nemohlo vydržet dlouho – výroba byla ukončena zkraje devadesátých let poté, co bylo vyrobeno pouhých 3000 kusů. Technici IWC nad tímto modelem s úlevným oddechnutím přibouchli víko rakve a nahradili jej daleko konvenčnějším modelem s referenčním označením 3521, který si o „půlmilionu“ A/m sice může nechat zdát, ale se získáním chronometrické certifikace nemá nejmenší problém.
A mimochodem, pokud jde o ten „půlmilion“ u modelu Ingenieur 500,000 A/m: na číselníku i na straně pouzdra byly tyto hodinky označeny hodnotou 500 000 A/m, ale nenechte se mýlit – když chtěl v roce 1989 tehdejší ředitel IWC Günther Blümlein předvést schopnosti tohoto revolučního modelu, položil jeden kus přímo do přístroje magnetické rezonance. A staly se dvě věci. Za prvé byl ustaven nový světový rekord odolnosti hodinek, protože tomograf se do nich opřel polem o síle 3 700 000 A/m, a za druhé si hodinky ani neodkašlaly a šly přesně dál. (Dodnes se mezi příznivci značky vedou vášnivé diskuse ohledně opravdové odolnosti modelu Ingenieur – hodnota 3,7 milionu A/h bylo totiž maximum, jaké tehdy dokázali z tomografu dostat.)

V modelu Dual Time nabízí kalibr 35720 zobrazení dvou časových zón

Vstanou noví inženýři!

V devadesátých letech se kruh svým způsobem uzavřel, když se znovu setkala dvojice hodinářských gigantů – IWC a Jaeger-LeCoultre –, aby milovníky přesného času potěšila modelem Ingenieur se strojkem mechaquartz. Kalibr 633 z dílny JLC v sobě kombinuje quartzový strojek s mechanickým chronografem a budíkem.

A v roce 2005 se model Ingenieur objevil na trhu znovu a hodinky ref. 3227 se staly ideálním počátečním bodem znovuzrození ikony odolnosti, odvahy a podpory romantiky dobrodružných časů padesátých let, kdy bylo možné opravdu všechno. Dnes řada Ingenieur nabízí modely v několika velikostech, s chronografem, v provedení s ukazatelem času ve dvou časových zónách, případně s věčným kalendářem či tourbillonem, ale její podstata zůstává stejná: jsou to hodinky, které se hned tak něčeho neleknou.

 

(Vyšlo ve Watch It! #28)

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here