Když psal Karel  Čapek své drama R.U.R. určitě ho nemohlo napadnout, že se jeden z jeho  robotů ocitne v roli ambasadora hodinářské značky. Slovo „robot“, za jehož původem stál jeho  bratr Josef, se však stalo neuvěřitelným pojmem. Symbolem progresu a odolnosti. A tak není divu,  že se originální postavička přívětivého robota stala důvěryhodnou tváří svádějící k nákupu. Mr. Mido si tak v průběhu let vysloužil nejenom mnoho velikostí a podob, ale i vlastní povídkové knihy pro  děti  i dospělé. Úspěch sklízí dodnes, a přestože mu v příštím roce bude už 80 let, na jeho  plechovém obličeji nepřibyla jediná vráska. Se svou  odhodlaností tak stále bedlivě dohlíží na kvalitu produkce hodinářské značky Mido, která letos slaví  sto  let.

První světová válka oficiálně skončila 11. listopadu 1918 v 11.00 hod.,  kdy podepsalo osamocené Německo ve francouzském Compiègne příměří, čímž měl zavládnout na všech frontách klid. Zatímco u nás průběh událostí poněkud zrychlil tok  dějin a Československo od 28. října organizovalo republiku,na území neutrálního Švýcarska byl relativně klid.Ve své dílně se v rámci poválečné sebereflexe odhodlal k významnému kroku šestatřicetiletý hodinář Georges G. Schaeren ze Solothurnu. Jeho specializace v oblasti finišování a kompletace malých strojků jej přivedla až k vizi založit vlastní značku hodinek, k čemuž mu dopomohlo spojení s místním prodejcem Hugem Jubertem. Jméno  už měl připravené, a dokonce přihlášené jako  ochrannou známku. Mido. Slovo,  se kterým přišel jeho  španělsky mluvící mladší bratr a budoucí obchodní partner. „Yo mido“  totiž ve španělštině znamená „měřím“.

Rané začátky. Po získání peněz na výrobu prostřednictví blízkých přátel se začala dařit nejenom prvotní výroba, ale také distribuce. S tou  opět výrazně pomohl Henri Schaeren, bratr zakladatele, který byl do roku 1925 ředitelem prodeje značky Omega Watch Co. a s jejím svolením rozšířil portfolio nabízených hodinek. Následně oba  bratři vsadili na sílu  pouta rodiny a 1. května roku 1925 založili novou společnost.Soci-été  Anonyme Mido, v níž měli  svůj podíl  i všichni původní investoři, kteří až do poloviny padesátých let zůstali nezměnění. Poválečná doba si ale žádala jakési vymanění se ze stereotypu. Klasické kapesní hodinky byly jednou disciplínou, po jejímž  boku začaly zaplňovat  stránky katalogů také hodinky, jež svým  vzhledem překvapovaly. Byly koncipovány tak, aby svou  neotře- lostí  sloužily jako  výstřední módní doplněk. Leitmotivem  však vždy musela být cenová dostupnost, elegance a samozřejmě přesnost a spolehlivost vloženého strojku, což jsou  hodnoty uctívané dodnes. A zatímco pánské náramkové hodinky si držely svůj uhlazený styl,  dámské se vydaly cestou zdobné secese dotvářené pestrobarevnými smaltovanými prvky na ploše výrazných protažených pouzder. Módní vlna tak s sebou přinesla také potřebu zmenšovat mechanické strojky, což se dařilo, ostatně stejně jako  jejich následná implementace do trendy přenosných hodinek. Mido se totiž zaměřilo také na okrasné předměty indikující čas,  jako  byly různé miniatury sportovního náčiní, například tenisových raket, míčů nebo glóbů.

Motoristická inspirace. Zvláštní (z dnešního pohledu spíše kýčovitý) trend zapříčinil i vznik nevšedních pouzder pánských hodin a hodinek. Mido totiž v obří  konkurenci našlo cestu úspěchu tím,  že začalo produkovat časomíry, které svým  vzhledem vycházely z masek chladiče tehdejších  automobilů. Namátkou lze zmínit značky Alfa Romeo, Bugatti, Buick,  Delage, Farman, Rolls-Royce, Peugeot či Talbot, ale bylo jich samozřejmě více.Na tyto  přenosné stolní hodiny, cestovní hodiny a náramkové hodinky přihlásilo Mido mimo jiné v letech 1925 a 1926 několik patentů. Úspěch byl enormní a v prvním roce uvedení neustále rostl i obrat. A aby ne. Měsíční produkce dosáhla 5269 hodinek a strojků, čímž  manufaktura absolutně vytížila svou  kapacitu. Je jen k udivení, že přestože vzniklo ohromné množství těchto hodinek, dochovalo se jich dodnes jen poskromnu, a tak na sekundárním trhu dosahují zajímavých částek (a to například modely na milánském tahu s logem EB – Ettore Bugatti). V roce 1927 tak například vznikly platinové hodinky ve tvaru automobilového chladiče pro  španělského krále Alfonsa XIII. Rok 1929 pak  přinesl zvláštnost v podobě přenosných hodinek s pouzdrem ve tvaru kola  s pneumatikou. Ty se u nás prodávaly od roku 1929, kdy značka poprvé vstoupila na Česko- slovenský trh, čímž  rozšířila stávající portfolio švýcarských ikon, jako  byl Longines, Tissot, Doxa anebo IWC.

Intence evoluce. Žádný úspěch netrvá věčně, a tak ekonomické propady postihly i Mido. Velká hospodářská krize zapříči- nila  nejenom doposud nebývalé problémy na amerických trzích, ale také v Japonsku a v severní Evropě, která patřila mezi  stěžejní. Konec roku 1929 tak byl krutou ránou osudu, jež odstartovala problémy s cash flow a následnou nutnost zastavení vyplácení dividend a prodej části dceřiné společnosti starající se o distribuci. A jelikož proti krizi  je nejlepší bojovat marketingem, v roce 1932 přišla na řadu první prezentace v rámci basilejského veletrhu. Ten přinesl mnoho zkušeností a poznatků, bylo zřejmé, že nová éra  si žádá promyšlenější nadčasový a praktický produkt. Rok 1934 tedy přinesl revoluční řešení integrované v nové řadě hodinek, jejíž jméno provází Mido dodnes. Multifort. Hodinky této linie  skvěle odolávaly nárazům a díky  systému Aquadura také vodě.  Řešení při- tom  bylo velmi  jednoduché. Těsnění krčku korunky vytvořil přírodní korek, který nedovolil vlhkosti proniknout ke strojku. A jelikož praktická technická řešení přinášela vždy mnoho pozornosti, a navíc možnost využít výsledků v reklamě, byly hodinky podrobeny v newyorském Electrical Testing Laboratories Inc. velmi  náročné řadě testů. Jenom  testování vodo- těsnosti ve slané a sladké vodě  zabralo více než  tisíc hodin, ostatně stejně jako  cyklus zkoušky teplotních šoků. Celé hodinky byly totiž vystaveny na patnáct minut teplotě 50 ºC a následně hned – 40 ºC. Poté byly hodinky testovány v tlakové komoře a byly vystaveny tlaku odpovídajícímu hloubce 120 m a následně nadmořské výšce 6600 m, 13 300 m a 16 600 m nad mořem. Ze šesti testovaných hodinek nevydržely jedny jediné, tím  ale připravily Mido o možnost získat certifikaci organizace testující meteorologické přístroje pro  americkou vládu.

Nástup automatického nátahu.Velká deprese, tedy obří  propad akcií na americké burze, se na vývoji světa horologie podepsala samozřejmě daleko více, než  by se na první pohled mohlo zdát. Zkrachovalo totiž mnoho investorů různých vznikajících značek, jako  byla  například Harwood Watch Company, za kterou stál významný anglický hodinář John Harwood z ostrova Man.  Ten v roce 1924 dal patentovat ve Švýcarsku svůj koncept automatického nátahu, k němuž jej přivedly na houpačce si hrající děti. První náramkové hodinky s automatickým nátahem tak byly na světě. Tak zvaný kladívkový automat (s vahadlem pohybujícím se v úhlu 270°) vyu- žíval zápěstí, jehož pohyb substituoval kývavou setrvačnou sílu  a tím  docházelo k dotahování pera v pérovníku. Hodinky záměrně nedisponovaly korunkou a čas  se nastavoval za pomocí lunety. Byla to ale značka Fortis, která systém zprofanovala  a o dva roky  později na basilejském veletrhu slavnostně odhalila, jakožto první sériově vyráběné automaty světa. Harwood samozřejmě pracoval na dalších řešeních a ověnčil je patenty, jako byly hodinky Autorist využívající k nátahu vertikální pohyb, pro  které vznikl i první natahovač. S vidinou neustále fungujících hodinek díky  automatickému nátahu v té době pracoval i ambiciózní Rolex. Ten však vsadil na tvorbu rotoru, který se otáčí kolem své osy o celých 360°,  tak jako  v případě prvních kapesních hodinek s automatickým nátahem vyvinutých už v roce 1777 Abrahamem Louisem Perreletem. V roce 1931 tak představil svůj revoluční automat Oyster Perpetual uložený ve vodotěsném pouzdře, jehož konstrukci postupně od roku 1926 Hans Wilsdorf se svým týmem zdokonaloval. Vize samonátahu přilákala hned další výrobce, jako  byl Blancpain, Rolls, Anton Schild anebo právě Mido, které jej integrovalo do nabídky řady Multifor v roce 1935 po dvou letech vývoje.  Na reklamních plakátech jej pak doprovázela připomínka, že se jedná o světově první hodinky kombinující automatický nátah, vodotěsnost, odolnost vůči zmagnetizování a nárazuvzdornost.

Úspěšná sága chronografů. Jedno  z nejdůležitějších rozhodnutí historie značky Mido vedlo k opět se zlepšujícím ekonomickým výsledkům. Automatické hodinky se ukázaly velmi praktické a ostatně stejně jako  dnes lákaly největší portfolio zákazníků. Značka k jejich tvorbě využívala  základny dodávané manufakturou A. Schild SA, nicméně s drobnými úpravami. Například rok 1937 přinesl novou antimagnetickou slitinu pro výrobu vlásku, kterou později (v roce 1952) pojmenovala jako  Permadure. Dařilo se i exportu, a to zřejmě také díky  drobné devalvaci švýcarského franku. Velmi  žádané se však zdály být hlavně zvlášť odolné hodinky, a tak je zřejmé, že pestré portfolio musel brzy  rozšířit vodotěsný chronograf. Úchvatný Mido Multichrono se samozřejmě musel od konkurence odlišit, a tak Georges Schaeren dodal číselníkům stupnice pulsometrické, tachymetrické i telemetrické. To byl však jen začátek. Se stejnou myšlenkou využití všech potřebných stup- nic na číselníku přišel v průběhu 2. světové války, v roce 1941 uvedený, legendární chronograf Mido Multicentrochrono. Jeho výhodou bylo umístění všech ruček do středu číselníku, což oceňovali hlavně piloti. Na zápěstí je nosil i Walter Schaeren, syn  zakladatele, který byl zmobilizován jako  pilot Švýcarskými vzdušnými silami. Válečné období se tak paradoxně pro  švýcarskou manufakturu ukázalo jako  velmi  profitabilní.

Roboti na scéně.Americký trh byl vždy specifický. Na jednu stranu si žádal osobitý přístup, na stranu druhou jej dokázal vždy kompenzovat neuvěřitelnými ekonomickými  výsledky. V případě hodinek Mido tomu nebylo jinak. Ještě  než  se dostavil úspěch chronografů Multicentrochrono v průběhu 2. světové války, využil  zde a následně i na evropských trzích výrobce unikátních displejů patentovaných od roku 1935 jako  „Multifort demonstration robot“. Díky nim  byla  na hodinkách prokazována vodotěsnost, nárazuvzdornost, odolnost vůči zmagnetizování  i stálý chod za pomoci automatického nátahu. Displej nechyběl ani  v rámci prezentací na basilejském veletrhu, kde  v roce 1939 představila značka svého doposavad nejslavnějšího ambasadora. Byl jím uhrančivý robot Mr. Mido. Právě on byl ztělesněním dokonalého marketingu. Ve výlohách symbolizoval všechny potřebné atributy náramkových hodinek Mido a doma sloužil jako hračka. Vždyť jen v prvním roce byl rozdistribuován na 60 000 míst. Stal  se tak slavným, že jeho kreslená podobizna zkrášlovala od té doby  i inzertní  vizuály a příběhy mapující jeho  dobrodružství byly vydány hned v několika jazycích. Z roku 1939 pochází také model, jehož komplikaci by v pozměněné podobě ocenilo u značky mnoho z nás i dnes. Objevil  se tech- nicky zdařilý a svou  náturou pokrokový model Radiotime. Jeho hlavní devízou bylo tlačítko integrované v korunce, jehož stlačením bylo docíleno nejenom vynulování excentrické vteřinky, ale také přesného posunu minutové ručky na pozice čtvrt, půl, tři čtvrtě či celá,  a to v okamžiku zaznění časového signálu v rádiu.

Trochu jiná móda.Kde se vzaly  drobné dámské hodinky na řemíncích šíře tkaničky? Období secese, které tomuto trendu nahrávalo, bylo dávno pryč  a na dámské hodinky byly zcela jiné  požadavky. Přesto se velikostně v průběhu 2.světové války a v poválečném období moc nelišily. Odpověď je nasnadě. Od ledna 1941 nesměl být z úsporných důvodů žádný kožený pásek širší než 4 cm, protože veškerá kůže byla  určená armádním účelům. Začaly se tak jako  opasky využívat různé úzké stužky, popruhy, nebo dokonce vodítka od psů, jež nastartovaly i módní trend subtilnosti navždy zvěčněný ikonami Elsou  Schiaparelli či Coco Chanel. Drobné elegantní hodinky na miniaturních řemíncích se tedy opět nesly na vlně  úspěchu, který jim vydržel až do padesátých let (v roce 1954 dokonce pózovala modelka Susan Sayre pro  titulní stranu magazínu Life s trojicí hodinek Mido na levé  ruce, s další trojicí na pravé a s jedněmi na kotníku). Opravdový klenot určený dámskému zápěstí vznikl pod  jménem Mido Multifort Superautomatic Powerwind (přezdívalo se mu Minimido) v roce 1955, kdy značka prezentovala nejmenší sériově vyráběný mechanický strojek s automatickým nátahem na světě, který byl po zapouzdření chráněn vůči zmagnetizování, vodo- těsný a nárazuvzdorný. Důležitá byla  také skutečnost, že již využíval systém Powerwind představený v roce 1954, který modul automatického nátahu vytvářel pouze ze sedmi namísto ze 16 komponentů, čímž  bylo docíleno nižšího profilu a lepší výkonnosti. Ten byl samozřejmě využíván i u pánských hodinek, čímž došlo k požadovanému snížení jejich profilu.

Vodní živel.Prachotěsnost a vodotěsnost vždy patřily mezi  hlavní charakteristické prvky hodinek Mido. Aby se tato přednost lépe  komunikovala, byl už v roce 1942 jako ochranná známka přihlášen symbol mořské hvězdice a o dva roky  později také označení OceanStar. To však začala značka využívat až v roce 1959, kdy v průběhu léta představila své potápěčské hodinky OceanStar Commander s pouzdrem z jediného dílu.  Absence dýnka, využití řešení Aquadura využívající korek a tvrzené Permafit sklíčko vedlo k zajištění vodotěsnosti. Mido, ačkoli se jednalo o nejdražší model kolekce, se tak mohlo postavit proti rivalům, kteří na přelomu 50. a 60. let těžili  z ohromného nárůstu zájmu o komerční potápění. Japonsko poutalo pozornost pouze hodinkami Seiko, nicméně mezi  švýcarskými protivníky bojovaly o peněženku nerozhodných zákazníků dodnes slavné potápky Doxa Sub,  Rolex Submariner, Blancpain Fifty Fathoms nebo třeba Omega Seamaster 300.  O tom,  že značka uspěla, svědčí nárůst zisků, které se promítly nejenom ve výši vyplácených dividend, které vzrostly na pětináso- bek,  ale také na spokojenosti zaměstnanců. Těm začal být vyplácen nejenom štědrý vánoční bonus, ale 1. ledna 1962 bylo pro  ně založeno také speciální  důchodové spoření. Není  divu,  že motivovaní hodináři pracovali na svých úkolech opravdu bedlivě, a tak rok  1961 přinesl potápěčským hodinkám i nový  tenčí strojek s daleko vyšší  přesností, která si vysloužila i certifikaci chronometru. Nové potápky, uvedené v roce 1962, tak už nabízely nejenom vodotěsnost do 300 m a ultra přesný strojek, ale na jejich číselníku byla  v pestrých barvách znázorněná dekompresní tabulka.

Doba křemenná. Ještě  než  došlo v roce 1971 k prodeji značky uskupení General Watch Co., která spadala pod finanční skupinu ASUAG již vlastnící značky Certina, Edox, Eterna, Oris, Rado  či později Rotary a Longines, pustila se do světa quartzové technologie. Rodina Schaeren se totiž rozhodla pořídit akcie právě vznikajícího institutu Centre Électronique Horloger, který pracoval například na slavném strojku Beta  21, do jehož představenstva byl dokonce Walter Schaeren dosazen.Je zřejmé, že i toto se promítlo na produkci, a quartzová technologie se brzy  objevila v nitru hodinek, a to i s certifikací. Noví majitelé spolu s Henrim Schaerenem mladším tak začali vytvářet také nové kolekce, jako  Multi  Star, Ocean Star či Baroncelli, kultovní robot zmizel z komunikačních materiálů a byl nahrazen živými  ambasadory. Směřování značky se však výrazně změnilo, nic- méně hodinky zůstaly věhlasné pro  svou  vodotěsnost i přesnost. Vždyť jen v roce 1977 dala značka ověřit 29 074 chronometrů, čímž  se v tabulkách COSC dostala objemem na druhé místo, a to za značku Rolex. Jen pro  zajímavost, Contrôle Officiel Suisse des  Chronomètres dnes již neuvádí jednotlivé počty vystavených certifikací za značku, ale například v roce 2012 bylo Mido s 61 358 certi- fikacemi na čtvrtém místě, přičemž do hlavní trojice se dostal Rolex, Omega a Breitling. Dnes  spadá Mido do uskupení Swatch Group, a to už od roku 1983, což je zároveň ročník, ve kterém Mido dosáhlo historického počtu 300  000 certifikovaných chronometrů.

Inspirace architekturou

O tom, že síla reklamních kampaní umí mít neuvěřitelný vliv na vnímání značky, ví své i Mido. Po velké krizi v roce 1997 se rozhodlo být opět aktivní i v tomto směru. Prvním krokem byla kampaň Mido: Reflecting on Time, na které se v roce 2000 podílel slavný režisér Pedro Almodóvar. Součástí vizuálu byla fotografie města Las Vegas a hodinky, což odstartovalo další směřování značky v tomto směru. O dva roky později se tak objevil chronograf řady All Dial přímo inspirovaný architekturou římského Kolosea. Rok 2003 pak přinesl partnerství s architektem Jørne Utzonem, který stál za nevšedním vzhledem gigantické Opery v australské Sydney. Architektura se tak vměstna- la do DNA značky velmi rychle, a to ať už je řeč o kolekcích Baroncelli či Belluna, nebo o speciálních edicích, se kterými Mido opravdu zabodovalo. Namátkou lze připomenout Multifort Chronograf oranžové barvy klanící se slavnému mostu Harbour Bridge v Sydney nebo řada Great Wall inspirovaná v roce 2012 Velkou čínskou zdí. Nejzajímavější však bylo loňské uvedení pěti set exemplářů hodinek inspirovaných architektonickou perlou uprostřed New Yorku. Tou je bezesporu Guggenheimovo muzeum, které dalo nejenom jméno tikajícímu skvostu, ale také vzhled. Jeho křivky vycházejí z detailů, které navždy vtiskl do vzhledu muzea nesmrtelný Frank Llloyd Wright. Právě členitost proskleného stropu kopule spirálovité budovy dala hodinkám neobyčejný charakter, jenž se projevuje nejenom v ploše zrnitého číselníku, ale také ve vzhledu pouzdra s postranním horizontálním profilováním

 

 

 

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here